Feminizmus je dnes haněn stejným slovníkem jako dříve komunizmus. Aktivisté krajní pravice vytvořili obraz nepřítele, který zasahuje až do politického středu společnosti. Analýzu pro Süddeutsche Zeitung napsala Kathleen Hildebrandová.

„Státní doktrína“, „nelidská ideologie“, „převýchova“ v „nového člověka“. Kdo se podívá, jak se ve volebním programu AfD a na přednáškách krajní pravice mluví o feminizmu, by mohl nabýt dojmu, že žijeme v totalitních poměrech. Nepřekvapilo by ho, kdyby Angela Merkelová co nevidět poslala poslední odbojáře do LGBTQ klubů za účelem jejich ideologické převýchovy.  Tak jako kdysi Mao posílal velkoměstské intelektuály na venkov.

Slovník, se kterým zhruba od poloviny nultých let do boje proti feminizmu táhnou konzervativci, nacionalisté, křesťanští-fundamentalisté a skupinky nové pravice, není v žádném případě nový. Jedná se o stejná slova, která se kdysi používala při popisu  komunistických režimů.

Srovnání s komunizmem je diskreditační – a proto funguje

Že by sotva kdo chtěl žít v komunizmu, je společenským konsenzem. Proto je také tak účinné, když pravičáci feminizmu paušálně podsouvají stejné úmysly. Přenášejí stávající a ukotvené odmítnutí na jeho pozice. Lze to srovnat s doporučeními od Amazonu: nesnášíte komunistické diktatury? Tak budete nenávidět i feminizmus.

Na první pohled není stejný verbální přístup až tak překvapivý. Minimálně ideově vycházel levicový projekt odjakživa z pomoci slabým. Těm, kdo nenachází zastání a mohou se jen nedostatečně rozvíjet. Z perspektivy feminizmu to jsou ženy.

Kromě toho si socializmus napsal na štít, že pomůže ženám k zrovnoprávnění – mimo jiné proto, že je potřeboval jako pracovní sílu. Ke konci existence Německé demokratické republiky bylo 90 % žen zaměstnaných. Je tedy nabíledni, proč spojovat boj za rovnoprávnost pohlaví se socializmem a komunizmem. I když je mezitím dokázáno, že to se skutečnou rovnoprávností nemělo mnoho společného.

Zdá se, že jako diskreditační strategie funguje srovnání feminizmu s komunizmem dobře. Extrémní pravici se tak podařilo vytvořit z feminizmu obraz nepřítele i za hranicí vlastního přesvědčení. Odstranění tradiční představy o rozdělení rolí vede k ničení rodin, nárůstu homosexuality, snížení porodnosti a v konečném důsledku k vymírání evropských národů. Za vše může feminizmus a „gender studies“, které jsou pro mnoho pravičáků zosobněním jeho pseudovědeckého křídla.

Boj proti diskriminaci žen je prohlášen za „ideologii“ a „státní doktrínu“. Zní to jako z dob NDR, evokuje to nesvobodu, cenzuru. A nutno dodat, že v zemi, jejíž vláda se právě dokázala probojovat k 30 % kvótě v dozorčích radách, tak k transparentnímu odměňování, platnému ovšem jen pro část německých podniků. Státní feminizmus? Ten by vypadal úplně jinak.

Souboj pohlaví je posledním útočištěm konzervativců

Když je feminizmus rétoricky srovnáván s diktaturami, vytváří obraz nepřítele, který zasahuje až do středu společnosti. To názorně demonstroval pozoruhodný a na pohled nepříjemný rozhovor moderátora pořadu Heute Journal Clause Klebera s Mariou Furtwänglerovou. Lékařka a herečka iniciovala studii, která poukázala na obrovskou nerovnováhu mezi muži a ženami v německé televizi a filmu. Jen třetinu mluvených rolí podle zjištění studie zastávají ženy, u dětských pořadů je to dokonce pouhá čtvrtina.

Kleber se do Furtwänglerové pustil nečekaně tvrdě jen proto, že tato čísla vůbec zjišťovala – ptal se jí, jestli za ní stojí nějaká agenda, nebo zda chce diváky převychovávat. Použil tedy stejný výraz, kterým se pokouší zástupci extrémní pravice zdiskreditovat feminizmus.

O „převýchově“ se mluví zejména tehdy, má-li být nějaká vzdáleně levicová idea pošpiněna, která – k čemuž ono slovo přímo nabádá – údajně odporuje lidské „přirozenosti“. Což pokaždé znamená: proti patriarchátu nebo tržnímu hospodářství. Děvčata si hrají s panenkami a z chlapců se stávají šéfové – tak tomu vždy bylo a tak to tedy zřejmě má být. Má to jistě své důvody, v případě pochyb tu stále ještě jsou geny!, hormony!, biologie! Naturalizace statutu quo je rovněž oblíbenou strategií krajní pravice, jak se bránit záludnostem moderny.

„Umělé“ zásahy jako regulace a přerozdělování nám připadají podezřelé

Legitimita stávajícího ale také tvoří jeden ze základních pilířů liberálního myšlení. Kdo věří, že je neviditelná ruka trhu požehnanou mocí, považuje „umělé“ zásahy jako regulaci a přerozdělování nejprve za podezřelé. V tomto případě mají feministické požadavky jako ženské kvóty jen malou šanci.

I v Silicon Valley, které bychom ze zpátečnictví spíš nepodezřívali, se bez mrknutí oka odvolávají na přírodu, pokud mají obhájit do očí bijící nepoměr mezi muži a ženami v technologické branži. Například v diskuzním fóru, který zveřejnil začátkem srpna spolupracovník Googlu kde se vyjádřil proti „ideologickému diktátu Googlu“, údajně neprávem požadujícím rovnováhu mezi mužskými a ženskými programátory. Důvod: ženy mají menší genetické předpoklady pro programování. Požadovat rovnoprávnost a pořádat speciální školení pro ženy je tedy plýtváním peněz. Muži a ženy mají údajně velmi rozdílné kompetence. Přehnaná fixace na rovnoprávnost – i to je běžná výtka proti „levicové politice“, proti které staví pravice „přírodní řád“ mezi pohlavími.

Že je „agenda“ „převýchovy“ vyčítána právě ženám, odkazuje na další souvislost. Minimálně raná výchova dítěte je tradičně úlohou žen. V klasickém díle feministické literatury „XY – O mužské identitě“ napsala Elisabeth Badinterová v r. 1993, že se chlapec stane „mužem“, tak jak ho chápe patriarchální společnost, teprve odpoutáním od matky a s ní od všeho ženského. Na tomto pozadí není těžké vykreslit ženy jako něco odstrašujícího, které v současnosti po mužích požadují se ještě jednou – ženami – nechat „převychovat“.

Poručnictví, převýchova, přehnaná rovnoprávnost, péče o slabé  – to jsou tradičně s ženskostí asociované koncepty, kritizované jak na komunizmu, tak na feminizmu. V USA, kde má antikomunizmus dlouhou tradici, je každé rozšíření sociálního systému konzervativci hanobeno jako „socializmus“. Zvolení Donalda Trumpa má svou příčinu určitě i v tom, že si především bílí muži kultivovali pocit šikany mocnou washingtonskou vládou. Americký sociolog Michael Kimmel v tom vidí vztek na údajnou „ženskou“ politiku: „Byli postrkováni ženskou vládou, tzv. nanny state (státem-chůvou, pozn. překl.), jak to nazývají.“

Tomu čelí nová pravice politickým ideálem činu, tvrdého zákroku, vycházejícího z mužských stereotypů. Donald Trump je příkladem par exccellence. Socioložka Paula-Irene Villa popsala nedávno návrat k mužské autonomní fikci pro Deutschlandfunk takto: „Estetika tvrdosti a vítězství tvoří (…) historické jádro hegemonní mužskosti. Čest, vojenská mužnost, připravenost k boji, vůle po vítězství – to jsou tradiční prvky připisované mužské podstatě a stavební kameny západní chiméry modernity: fikce autonomie a nezranitelnosti.“

Genderovými otázkami lze vyvolat silné emoce

V době, kdy i konzervativní strana jako je CDU ve svém programu má – aspoň na spolkové úrovni – pevně ukotveny sociálnědemokratické elementy, se genderové otázky staly posledním útočištěm konzervatizmu. Praktické je, že kdo považuje tradiční roli pohlaví za ohroženou, tím u mnoha lidí může vyvolávat silné emoce, jako je strach ze ztráty či dokonce vztek. Pocity, které při diskuzi o důchodové reformě nebo Hartzových zákonech lze jen stěží vyvolat – aspoň u lépe postavených zástupců střední třídy. A o ně krajním pravičákům se svým přirovnáváním feminizmu ke komunistickým diktátorům jde.

Tím, že rétoricky spojí klasická obvinění proti levicové politice s feminizmem a genderovou politikou, mohou silné resentimenty využít pro sebe. Zabrání tak, aby se lidé ptali na konkrétní témata, jako je spravedlivé odměňování či stejný přístup do všech oblastí společnosti. Protože to je na pozadí této politiky považováno za babské nářky. A s těmi se už jednoduše vypořádat zesměšněním.

Reklamy