Ze své poslední nedávné návštěvy Německa jsem si přivezl knížku s největšími projevy Baracka Obamy (Barack Obama: Worte müssen etwas bedeuten, česky Slova musí mít význam, nakladatelství Suhrkamp v r. 2017), které pronesl při různých příležitostech mezi lety 2004 a 2016. Vybral jsem pro vás hned první řeč, která zazněla 27. července 2004 v Bostonu na nominačním sjezdu Demokratické strany.

Dnešní večer pro mě představuje velkou čest, protože – buďme upřímní – bylo velice nepravděpodobné, abych jednou stál na tomto pódiu. Můj otec byl výměnným studentem, který se narodil a vyrůstal v malé vesnici v Keni. Pásl kozy a navštěvoval školu z vlnitého plechu. Jeho otec – můj dědeček – byl kuchařem a sluhou u Britů.

Můj děda ale pro svého syna snil velké sny. Díky tvrdé práci a vytrvalosti obdržel můj otec stipendium, aby mohl studovat na magickém místě: v Americe, která k nám jako maják svobody a šancí už předtím přivedla mnoho lidí.

Zatímco studoval, seznámil se můj otec s mou matkou. Narodila se ve městě na druhém konci světa, v Kansasu. Její otec pracoval během Velké krize u ropných těžařů a na farmách. Den po Pearl Harboru se můj děda přihlásil k vojsku, dostal se do Pattonovy armády a prošel s ní celou Evropu. Moje babička mezitím doma vychovávala miminko a chodila pracovat do armádní letecké továrny. Po válce jim „G. I. Bill“ umožnil studovat, s pomocí F. H. A. kreditu si koupili dům a v hledání za prací se později přestěhovali na západ – až na Havaj. I oni snili pro svou dceru velké sny. Společný sen, zrozený na dvou kontinentech.

Moji rodiče sdíleli nejen nepravděpodobnou lásku, ale také trvalou víru v možnosti tohoto národa. Proto mi dali africké jméno „Barack„, neboli „požehnaný“, ve víře, že v tolerantní Americe nemůže být jméno překážkou na cestě za úspěchem. Představovali si, že ačkoliv nebyli bohatí, budu chodit na nejlepší školy v zemi, protože ve velkorysé Americe nemusíte být bohatí, abyste dosáhli svých cílů. Oba mezitím zemřeli. Ale vím, že na mě dnes v noci shlížejí s velkou hrdostí.

Stojím tu dnes s vámi s vděkem za své rozmanité dědictví a vědom si toho, že sny mých rodičů žijí dále v obou mých drahých dcerách. Stojím tu s vědomím, že můj příběh je součástí širších amerických dějin, že jsem dlužníkem těch, kteří přišli přede mnou a že by můj příběh v žádné jiné zemi na světě nebyl možný.

Dnešního večera jsme se tu shromáždili, abychom podtrhli velkolepost našeho národa – ne kvůli výšce našich mrakodrapů nebo kvůli moci naší armády či velikosti našeho hospodářství. Naše hrdost se opírá o velmi jednoduchý předpoklad, shrnutý do prohlášení učiněného před více než 200 lety:

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ (Výňatek z „Deklarace nezávislosti Spojených států amerických“, zdroj Wiki – pozn. překl.)

To je pravý duch Ameriky: víra. Víra v jednoduché sny, lpění na tom, že malé zázraky jsou možné; vědomí, že když večer přikrýváme naše děti, budou mít dostatek stravy a také co na sebe a že jim nehrozí žádné nebezpečí; že můžeme říkat, co si myslíme bez toho, aby znenadání někdo zaklepal na dveře; že pokud máme nápad, můžeme si založit svou vlastní živnost bez toho, abychom někoho museli uplácet; že se můžeme bez strachu z postihu zúčastnit politického dění a že náš hlas bude mít váhu – aspoň většinou.

Tento rok, v těchto volbách, jsme vyzváni, abychom se znovu ujistili o našich hodnotách a povinnostech, abychom je bránili proti tvrdé realitě a dostáli tak odkazu našich předků a slibu následujícím generacím.

Američtí spoluobčané, demokraté, republikáni i nezávislí, dnes vám říkám: musíme dělat víc – víc pro pracující, se kterými jsem se setkal v Galesburgu, Illinois, kteří přišli o svá zaměstnání v Maytagu, protože byla přeložena do Mexika a nyní si konkurují se svými vlastními dětmi na místech za 7 dolarů za hodinu. Musíme dělat víc pro otce, kterého jsem potkal, když ztratil práci a který sotva zadržoval slzy, protože je teď bez zdravotního pojištění a neví, jak sehnat 4.500 dolarů na léky pro svého syna. Musíme udělat víc i pro mladou ženu z East St. Louis a tisíce jí podobných, které mají skvělé známky ve škole, elán i vůli, ale už ne peníze, aby se dostaly na vysokou školu.

Nechápejte mě špatně: lidé, které potkávám – v malých a velkých městech, v restauracích a v kancelářích – neočekávají, že vláda vyřeší všechny jejich problémy. Vědí, že musí sami tvrdě pracovat, aby se dostali dopředu a také to chtějí udělat. Ale tuší, že je třeba provést několik drobných změn v nastavení priorit, aby každé dítě v Americe dostalo férovou šanci a dveře pro všechny zůstaly otevřené.

I teď, v tuto chvíli, když zde spolu mluvíme, tu jsou někteří, kteří nás chtějí rozdělit. Proto vám dnes večer říkám: neexistuje liberální Amerika a konzervativní Amerika – existují jen Spojené státy americké. A není tu černá Amerika ani bílá Amerika a není jedna Amerika Hispánců a jiná Asiatů – jsou tu jen Spojené státy americké.

Experti by chtěli naši zem rozdělit na červené a modré státy, červené státy republikánů a modré státy demokratů. Mám pro ně ale novou zprávu. Modlíme se k bázeň vzbuzujícímu Bohu v modrých státech a v červených nechceme žádné knihovny prohledávající agenty tajných služeb. Trénujeme Little League v modrých státech a ano, máme i několik homosexuálních přátel v červených státech. Měli jsme patrioty, kteří byli proti válce v Iráku a také patrioty, kteří válku v Iráku podporovali. Všichni jsme jeden národ, všichni přísaháme věrnost na vlajku, všichni hájíme Spojené státy americké.

V těchto volbách jde právě o toto. Zúčastníme se politiky podporující cynizmus, nebo se budeme podílet na politice naděje?

Nehovořím o slepém optimizmu – bylo by záměrnou hloupostí věřit, že nezaměstnanost jednoduše zmizí tím, že o ní nebudeme přemýšlet, nebo že se krize zdravotního systému vyřeší, když ji budeme ignorovat. To tím nemyslím. Mluvím o něčem daleko zásadnějším. Mluvím o naději otroků, kteří shromážděni kolem ohňů zpívali písně o svobodě; o naději přistěhovalců na cestě k dalekému pobřeží; o naději mladého mariňáka, hlídkujícího v deltě Mekongu; o naději syna oceláře, který se postavil všem nepřízním osudu; o naději hubeného dítěte s legračním jménem, že i pro něj je v Americe místo.

O naději tváří v tvář těžkostem. O naději tváří v tvář nejistotám. O odvaze k naději.


Autorkou překladu do němčiny je Birgit Schmitzová (1971), která vystudovala dějiny, germanistiku a sociologii v Kolíně nad Rýnem a je 15 let činná v nakladatelstvích.

Reklamy